Anděl Apokalypsy [OC; Yashiro x Tatsumi]

28. října 2016 v 2:30 | Izaya |  Povídky
©Izaya (http://doujinshi-cesky.blog.cz)
Anotace: Romantické, nežné yaoi, s nádechem ponuré distopie.
Pairing: Yashiro x Tatsumi




"Co myslíš, Tatsumi. Vzlétneme někdy? Nebo budeme na vždy připoutáni k zemi. Podaří se nám někdy roztáhnout naše křídla? Pověz, Tatsumi, sníváš někdy o létání tak moc, že máš pocit, jako by se ty okovy měly každou chvíli přetrhnout? Neplakej, Tatsumi, jednou spolu odletíme, přísahám." Yashiro se usmál a pohladil mladíka před sebou po tváři, aby osušil vlhké stopy slz, které mu na ní utkvěly
Tenhle postapokalyptický svět už nezná nic jiného, než pláč, bolest a utrpení. Země je rozbitá, zdevastovaná, vzduch otrávený a z nebe padají kyselé deště, které spálí cokoli, co se nestihne včas schovat.
Lidstvo je na pokraji vymření, jen někteří jedinci se během války vyvinuli. Posunuli se na novou úroveň bytí a jsou známi jako andělé apokalypsy. Moudré a velice nadané bytosti, shopné obnovit život na planetě a dát jí novou, lepší budoucnost. I přes to, že se noví andělé apokalypsy probouzí někde na Zemi každý den, je jich stále žalostně málo. Avšak každý člověk, který ještě nepodlehl zkáze, se touží také vyvinout, aby mohli dál žít a pomoci obnovit Zemi, kterou sami zničili.
Yashiro zrovna ležel na umělém trávníku hluboko pod zemí a sledoval holografické nebe, zatím co svíral Tatsumiho ruku. Tento podzemní komplex byl jeden z mála míst, kde ještě přežívali lidé. Něco jako tábor pro přeživší pod zemí, kde je všechno jen iluze, pod kontrolou vlády.a
"Nebe je krásné, že, Tatsumi.* Yashiro se usmál a otočil hlavu na stranu, aby na druhého mladíka mohl pohlédnout. Ten místo odpovědi jen kývnul a schoval oči za víčky s dlouhými, černými řasami. Jako by se na to nádherné, modré nebe ani nemohl dívat. Jako by jej pohled na něj mučil a zabíjel. Jak by taky ne. Ani jeden z nich to skutečné nikdy neviděl. To, co měli nad hlavami v době, kdy se na povrchu dalo přežít, bylo věčně zatažené neprodyšnými mraky a pokud se náhodou někde vyjasnilo, byla obloha bezbarvá a mrtvá.
"Brzy bude večer, měli bychom jít." Ozval se znovu Yashiro a něžně Tatsumiho zatahal za paži. Chvíli se však nedělo nic, než tmavovlasý mladík zvedl ruku a přiložil si ji na čelo. "A co? Co se stane, Shiro." Promluvil a pomalu se zvedl do sedu, s pohledem upřeným před sebe k zapadajícímu slunci. "Jen se změní animace, v podstatě nikdo neví, jestli je opravdový večer. Přes den je nebe modré, modré jako hnisající rány a večer sledujeme souhvězdí, která možná zanikla už před miliony let." Tatsumi se zachmuřil a mezi rty se mu prodralo tiché povzdechnutí. "Chtěl bych se podívat ven, Shiro."
"Ven?" Mladík s ohnivými vlasy a dříve divokýma, žlutýma očima, na něj vyplašeně hleděl. "Jak, ven?"
Tatsumi se usmál a pak se sesunul zpět do lehu. Ta otázka jej nepřekvapila, přes to s tou reakcí nebyl spokojen. "Ven, pryč z téhle umělé krásy. Chci vidět, jaké to je na povrchu." Posmutněle se usmál a zvedl ruku k nebi, jehož pixely začínaly tmavnout a objevovaly se na něm poblikávající hvězdy. Dál už leželi oba chlapci mlčky, jako by je nádhera noční oblohy připravila o hlas.
Po několika dalších minutách se však zvedli a přinutili svá zesláblá těla k pohybu. Pomalými kroky se vydali k ubytovně, kde sdíleli společný pokoj. Tam už na ně čekalo instantní jídlo v podobě energetické kapsle a výživné želatiny, průmyslově vyráběné v továrně sousedního podzemního komplexu.
Chvíli po deváté hodině, už oba leželi ve svých postelích. Dva mladí muži bez budoucnosti, jeden s hlavou plnou snů, druhý polapen v temnotě.
"Shiro, spíš?" Tatsumiho hlas se prokousal nazelenalým příšeřím pokoje.
"Ne."
"Mohl bys za mnou, Shiro? Bojím se."
Rusovlasý mladík se pomalu usadil na posteli a promnul si oči. "Jistě, ale jen na chvíli." Zkroutil ústa do letmého úsměvu a pak se zvedl. Několika kroky překonal vzdálenost mezi postelemi a následně ulehl vedle druhého chlapce. Přitiskl se mu hrudí k zádům a pevně jej ovinul pažemi. "Jsem u tebe, nemusíš se bát." Hlavu mu pomalu vtiskl do prostoru mezi hlavou a ramenem, načež mu rty přitiskl ke krku v něžném políbení.
"Ach, Shiro, slib, že mě nikdy neopustíš." Tatsumi se zavrtěl a pak se přetočil na záda. "Zůstaň se mnou, na vždy jen se mnou."
"Slibuji." Zašeptal a potom jej znovu políbil, tentokrát však na rty, od kterých se po té nedokázal odtrhnout. Tak sladké, měkké a poddajné rty. Ztěžka vydechl, než se zvedl na loktech a naklonil se nad Tatsumiho, aby mohl polibek víc prohloubit. Rukou se opíral o polštář vedle jeho hlavy, zatím co druhou mu opatrně zapletl do havraních vlasů. Když se od něj konečně odtrhl, zadíval se mu do potemnělých, šedivých očí a pohladil jej hřbety prstů po tváři. "Budu na vždy s tebou, Tatsumi."
Jejich prsty se propletly v láskyplném uchycení a Yoshiro se znovu sehnul, aby kromě rtů, ochutnal i další zapovězené kousky jeho kůže. Bradu, hranu spodní čelisti, krk a klíční kost. Oba vnímali, jak se mezi nimi stupňuje napětí, jak se jejich dech zrychluje a jejich srdce jako by najednou bila v jakémsi synchronizovaném rytmu.
"Chci tě, Tatsumi." Zašeptal Shiro, se rty dotýkajícími se oné bělostné pokožky, která si doslova říkala o jeho něhu a péči. V odpověď se mu dostal jen jediný pohled, který však řekl víc než milion slov. Pak už nebylo třeba mluvit, jelikož nic z toho co se honilo v jejich poraněných myslích, se nedalo vyjádřit. Žádná slova nebyla dostatečně silná, aby mohla byť jen z části popsat to, co cítili. To jiskření, magickou přitažlivost, něhu a vášeň, jejich neoblomnou a nepřekonatelnou lásku, jenž se v ten okamžik rozhořela tím nejsilnějším plamenem.
Yashiro spustil ruku z jeho obličeje a jediným pohybem se vyhoupl na kolena, aby ustal nad Tatsumim. V pokleku podél jeho boků se mu usadil na klín a pak si přes hlavu přetáhl horní díl šedivého stejnokroje. Ta to, kolik let žil již pod zemí, byl stále hezky stavěný. Měl širší hruď a svalnaté paže i když byl poměrně dost pohublý. Hned na to popadl lem Tatsumiho trička, aby mu z něj urychleně pomohl. V zápětí se sehnul a políbil na střed štíhlého hrudníku.
"Jsi krásný, Tatsumi." Zašeptal a poté jej rukama pohladil od ramen, přes boky až k břichu, načež se začal pečivě věnovat jedné z jeho bradavek. Chvíli jí jen zlehka mnul mezi prsty, než ruku vyměnil za ústa a pomalu ji opečovával jazykem.
"Shiro... " Mladík zaklonil hlavu a kousnul se do rtu. Ten pocit jenž se ho zmocňoval, to rychle rostoucí vzrušení ještě nikdy nezažil. Tohle bylo poprvé, co se setkával s něčím takovým. Tiše zavrněl a zvedl ruce, které Yoshirovi položil na boky. Nebál se, byla to spíš nervozita, to co se mísilo s jeho roztřeseným vzrušením. Přes to svému partnerovi věřil, byl si jistý, že s ním, je všechno v pořádku.
Když mladík s ohnivými vlasy usoudil, že Tatsumiho hrudník již dostal dostatečnou péči, mírně se zavrtěl v pánvi a otřel se tak rozkrokem to ten pod sebou. Ze rtů tmavovlasého se vydral přidušený sten, který se zoufale snažil potlačit. "Nebraň se tomu, chci to slyšet, Tatsumi." Sehnul se k němu, aby si znovu přivlastnil jeho rty. Zatím co jej líbal a pohrával si s jeho něžným jazýčkem, pomaloučku rukou putoval od krku, přes hrudník a břicho až k jeho rozkroku, kde začínal pociťovat ono rostoucí vzrušení. Po pár dalších okamžicích se zvedl na kolena a vklouzl prsty do jeho kalhot. Vnímal, jak se Tastsumi zarazil. Jako by se lekl, nebo to byla jen ona nervozita? "Neboj, buď uvolněný." Zašeptal jeho směrem, než do dlaně uchopil jeho vzrušený úd a začal rukou pomalu pohybovat. Viděl, jak se mladíkův výraz mění, jak jej to vzrušení doslova požírá zaživa.
Tatsumi se zachvěl a tiše vydechl. Yashiro se usmál. Tohle se mu líbilo. Byl to ten nejkrásnější pohled, jakého se mu mohlo dostat. Onen vzrušený výraz člověka, kterého z celého srdce miloval.
Ruku z jeho rozkroku po chvíli stáhl a pár dalšími pohyby mladíka úplně svléknul, aby mu v zápětí roztáhl nohy a ustal tak mezi nimi. Nechtěl na něj moc tlačit, nechtěl jej děsit, ale jeho mysl pomalu přestávala držet kontrolu nad jeho chováním. Cítil to neutuchající vzrušení, které mu způsobovalo již docela silný tlak ve spodním díle stejnokroje. Nahnul se k Tatsumimu a z příma mu pohlédl o očí. "Kdyby cokoli bolelo, musíš mi říct."
Druhý mladík jen ztrnule kývnul, s pohledem upřeným před sebe. Potom zvedl paže, aby chytil Yashirovu hlavu do dlaní a přitáhl si jej k dalšímu, vášnivému polibku.
Bylo to všechno tak silné, tak intenzivní. Oba mladí muži se ztráceli ve víru vlastních myšlenek a pocitů. Jako by se tma a děsy jejich světa vytratily. Jako by ta distopie ani nebyla skutečná.
Yashiro pohladil Tatsumiho po krku a rameni, odkud začal přes záda sjíždět až k jeho zadečku. Tiše mu zavzdychal do rtů, než jej popadl za stehno, aby mu nohy více roztáhl a pak do něj mohl konečně proniknout. Nejprve dvěma prsty, ke kterým po chvíli přidal i třetí. Vnímal jak se chlapec pod ním chvěje, jak zrychleně dýchá a přivírá oči pod přívaly vzrušení, zatím co rukou bezděčně svírá zmačkané prostěradlo.
Když uznal, že je již jeho partner dostatečně připravený, prsty z něj pomalu vytáhl a uchopil jej za lýtko nohy, kterou mu zvedl a zapřel o vlastní rameno. "Jdu na to." Oznámil polohlasem, načež si Tatsumi přikryl ústa hřbetem ruky, do kterého se musel téměř v zápětí zakousnout.
Křečovitě zavřel oči a znovu zvrátil hlavu dozadu, načež se mu z úst vydral zoufalý sten, když do něj kousek po kousku Yashiro pronikal. Nešel na to rychle, i když jej instinkt doslova tlačil k tomu, aby do něj prudko přirazit. Snažil se být opatrný a něžný, neboť měl pocit, že si to dokonalé avšak křehké tělo pod ním, nic jiného ani nezaslouží. Když už byt celý v něm, provinile mu pohlédl do tváře a potom ruku od jeho úst jemně odtáhl. "Je to dobré, Tatsumi?"
On jen kývl. Tváře měl růžové rozpaky a ústa zkřivená v jakési kombinaci posmutnělého úsměvu a hlubokého zamyšlení. Přivřel oči a pak ztěžka vydechl.
Yashiro již víc nečekal. Pomalu začal pohybovat boky, avšak ono tempo pozvolna zvyšoval. Snažil se udržet si dech a hlavně rozumné myšlení, avšak to bylo s vědomím oné situace velice těžké. Otočil hlavu ke straně, aby mohl políbil Tatsimiho nohu kterou měl zapřenou o rameno a potom se začal rukou věnovat jeho rozkroku. Pohyby v rytmu svých přírazů dráždil jeho úd, přičemž se palcem občas dotýkal toho nejcitlivějšího místa.
Tatsumi šílel. Ani ve svých nejtajnějších představách to nikdy nebylo tak moc intenzivní tak dokonalé. Ať už si vysnil cokoli, tohle bylo mnohonásobně lepší. S otevřenými ústy přerývaně oddechoval a jeho tělem občas projel záchvěv stále stoupajícího vzrušení. Mírně se prohnul v páteři a rukou ještě silněji stiskl prostěradlo. Stejně jako Yoshiro, i on měl spocené čelo a vnímal teplo, které mezi jejich těly vznikalo. Cítil, jak se v něm pohybuje. Každý dotek, každou další vlnu vzrušení. A všechno to bylo tak neuvěřitelně silné, že se zdálo, jako by měl každou chvíli explodovat.
Znovu polohlasem zasténal. Nedokázal tomu zabránit a možná ani nechtěl.
Oba muži se již velice přiblížili svému limitu. Netrvalo proto dlouho a s posledním přírazem, mohl Yoshiro cítit, jak onen tlak polevuje, v přívalu neuvěřitelné vlny vzrušení. Pevně sevřel Tatsumiho nohu, zatím co se zavřenými víčky plnil mladíkovo tělo tím svým spalujícím horkem. Po několika dalších vteřinách vydechl a věnoval mu ještě několik pohybů rukou, než i černovlasý mladík konečně vyvrcholil. Hlasitě při tom vydechl, přičemž si potřísnil břicho a Yoshirovu ruku. Když shlédl, provinile se na něj podíval avšak neschopen slova jen padl zpět do postele.
Chvíli zůstali zaraženi, bez jediného pohybu, než se Shiro sesunul do lehu vedle Tatsumiho a potom si ruku s úsměvem olíznul, zatím co ignoroval mladíkovy zoufalé pokusy o jakýši vzdor a snahu zabránit mu v olizování prstů. Jejich srdce bila ještě stále velmi rychle, avšak dech se pomalu uklidňoval. Byli vyčerpaní, ovšem šťastní i když jeden tím pocitem doslova hořel, druhý si vše nechával uzamčené hluboko v srdci. Jako by si ty emoce chtěl chránit, jako by mu je chtěl někdo vzít..
"Miluji tě, Tatsumi." Zašeptal Yoshiro a potom mladíkovi věnoval poslední, něžný polibek na tvář. A ať už se cítili jakkoli, netrvalo dlouho a oba usnuli. Vedle sebe, natisknutý jeden na druhého, plni citu a vzájemné lásky. S vědomím toho, že spolu zůstanou až do úplného konce, spali klidným, bezesným spánkem a nechávali svá vědomí společně plout tou rozlehlou nicotou.
Když se však Yoshiro druhý den ráno vzbudil, byl Tatsumi pryč, stejně jako většina důkazů o jeho předchozí existenci.
Chvíli ležel, konsternován náhlým vývojem údálostí, než prolétl sprchou a v čistém stejnokroji vyrazil na velitelství, kde se snažil poptat svého partnera. Chtěl vědět kam zmizel, co se vlastně stalo. Jestli jej přesunuli. Kam a proč. Odpověď kterou však dostal, mu doslova vyrazila dych.
Mladá kapitánka páté divize, pod kterou oba s Tatsumim spadali, jej probodla přísným pohledem, než vstala od stolu a pohlédla z okna, mířícího na tréningová stanoviště. Poté promluvila. Pomalu a tiše, jako by oznamlovala nějakou zdcující zprávu. "Abe Tatsumi, subjekt T-35-7i-15, se dnes, těsně před sedmou hodinou ranní, vyvinul v Anděla Apokalypsy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama